1990 Life F190 ..................... galerie  GP Maďarska 1990  od Milana Vaska

      Life F190 - snaha o vstup do F1 skončila po roce naprostým fiaskem.
 

Life Racing Engines stáj z Modeny v Itálii, založená Ernestem Vitou. Její jediná sezona v F1 je snad   nejhorší v historii týmů pocházejících z Itálie. Příběh Life se vrací zpátky až do roku 1988-89. Tým byl připraven vstoupit do MS s ex F1 pilotem Lamberto Leonim, spolu s piloty z F3000 s Pierluigi Martinim a Marco Apicellou jako partnery. Jako pohonnou jednotku sehnali motory Judd a zadali výrobu šasi. Zkušený brazilec Richard Divila byl přesvědčen Martinim a Apicellou k přepracování vozu March 88B, který pilotovali ve F3000 na nové šasi F1. Po odchodu Divily k týmu Ligier F1 v roce 1989 a zásadních problémech s designem Marchu 88B, bylo výrobou prvního šasi pověřeno milánské design studio, kde bylo vyvinuto bývalými inženýry od Ferrari a Zakspeedu. Na konci roku 1988 byl vůz postaven, jako pilot byl najat Gabriele Tarquini. Když Divila spatřil finální verzi, byl znepokojen, zejména designem převodovky, rozsáhlým popraskáním viditelným na vrchní konstrukci, nevyhovujícím a až nebezpečným řízením a zavěšením. Podle jeho slov byl vůz k ničemu. Hlavnímu manažerovi řekl že vůz je časovanou bombou, varoval jezdce a prohlásil že nechce aby byl s tímto výtvorem jakkoliv spojován.

     Brabham a W12 neměly v Phoenixu dlouhé trvání.

Divilovo tvrzení se ukázalo naprosto správné když vůz neprošel povinnými crash testy a nebyl připuštěn do šampionátu pro rok 1989. Brazilcův horor přišel v roce 1990, Vitův Life Racing Engines team se objevil na soupisce týmů, s Australanem Gary Brabhamem za volantem, a možností používat pneumatiky Goodyear. Jako další bod bylo první staré šasi přejmenováno na Life L190 a upraveno na motor vlastní výroby W12, jak řekl Ben Lowe, Life dostihl Ferrari jako jediný team s vlastním šasi a motorem. Opravdu motor W12 ? Složený ze dvou řad po šesti válcích, Franco Rocchi-navrhl Life F35 motor který měl tři řady po čtyřech válcích, toto řešení je známé jako arrow-engine design. Tohle řešení by mělo motor dělat stejně kompaktním jako V8 s využitím síly motoru V12. Toto byl koncept, na papíře mnohými designéry obdivovaná myšlenka. Některé větší týmy ji dokonce chtěly převzít a použít..

Life F190 měl extra vstupy vzduchu po stranách řidičových ramen, výrazně nízké postraní zakrytování chladičů, obzvláště nízké bočnice kokpitu vystavovaly pilota nebezpečí. Několika slovy by se dalo říct, že byl stejně nebezpečný jako původní model, Divila neustále upozorňoval Brabhama na nebezpečí spojené s řízením tohoto vozu, který mohl teoreticky s motorem W12 vyvinout rychlost 220 km/hod. Kdyby v této rychlosti došlo k nehodě nebo nečekané mechanické závadě, pilot by neměl takřka žádnou šanci. Přesněji řečeno a sečteno, veškeré úsilí pramenilo v pomalé auto s hroznou poruchovostí. A toto se velmi brzy projevilo. Od počátku neměl Life nikdy více než jedno šasi a dva motory W12, ani větší množství náhradních dílů. Vůz nikdy nezvládl více než jedno nebo dvě kola, protože vždy došlo k nějaké poruše. Na začátku sezóny v Phoenixu zaznamenal po explozi motoru Gary Brabham v předkvalifikaci čas o celých pět minut pomalejší než Bertrand Gachot se srovnatelným vozem Coloni-Subaru ! (Ten byl o 30 sec. před dalším pomalejším jezdcem Claudio Langesem na voze EuroBrun) ,který na eventuální pole position ztrácel již 38 sec.

     Giacomelli a Judd nedokázali zachránit potápějící se loď.

V Brazílii další pokus skončil na trávě 400 metrů za boxy. To už bylo příliš a Brabham se moudře rozhodl potápějící loď opustit. Nástupcem se stal příchozí Bruno Giacomelli bývalý pilot Alfy Romeo, tou dobou v nejlepších létech. Protože byl pouze test pilotem pro Leyton House, byl potěšen že se může pokusit s vozem kvalifikovat do další GP a pozvednout už tak špatnou náladu v týmu. I přes jeho nasazení byl Life závod od závodu horší bez sebemenšího náznaku zlepšení. V Imole, dosáhl času 7:16.212, to bylo o 5:53 min. více než pole position (Senna 1:23,220). Monako bylo slibnější, Brunův čas 1:41.187 byl pouze o 13 sec. pomalejší než čas potřebný pro kvalifikaci do závodu , v Kanadě byl ale opět o 20 sec. pomalejší než nejpomalejší pilot předkvalifikace. V Mexiku zaznamenal čas 4:07.475(nejrychlejší G.Berger 1:17,227) , ve Francii zůstal stát na trati, opět bez zajetí ostrého kola a tudíž i potřebného času.. V téhle kritické situaci týmu ještě jednou svitl paprsek naděje, v Silverstone když vůz zajel pouze o 14 sec. pomalejší čas než nejrychlejší z nekvalifikovaných Olivier Grouillard na voze Osella ,ale v Německu Giacomelliho čas 2:10.786 tým opět vrátil na konec s 20 sec. ztrátou na druhého nejpomalejšího (C.Langes na EuroBrum 1:50,897). Potom už to šlo čím dál víc z kopce - 19 sec na kvalifikační čas v Maďarsku, 21 sec. v Belgii a 27 sec. v rodné Itálii !!.

Tým byl připraven ukončit experiment se špatným motorem W12. Když se ukázal v Portugalsku, ve voze byl již namontován kompaktnější motor Judd V8, ale ani toto amatérské řešení již nenalezlo zlepšení, Giacomelli nadále končil dokonce ještě před startem do předkvalifikací. Ve Španělsku, když už se konečně rozjel, tak byl stále o 19 sec pomalejší než poslední kvalifikovaný vůz..ke konci už tým ani nepřicestoval do Japonska a Austrálie. Stejně rychle jako se myšlenka motoru W12 objevila, tak byla zavržena. A tým Life Racing Engines, tak o tom už nikdo nikdy neslyšel.